Kouzlo okamžiku

3. září 2017 v 14:57 | Deny |  Jednorázovky
Varování: Následujcí povídka je plná klišé, depresivních souvětí a všeho, co ani nechápu kde se vzalo :D
Nevím, co může mít vliv na moje psaní v půl jedný ráno s X Ambassadors (na bedýnkách jako hipster..) Protože co si budem, spíš bych měla začít vydávat články na téma aktivní admin, 20days (minut) challenge a přestat být tak depresivní povídkář :D No, hezkej večer přeju, mějte se hezky a udělejte něco pro sebe, třeba teplákovej den zní jako fajn nápad, tak šup šup, zejtra jedině tepláky :)



KOUZLO OKAMŽIKU

Nebyla to žádná krásná, měsícem prosluněná srpnová noc, na kterou by člověk vzpomínal až do konce života, nebo si ji nějak zvlášť připomínal. Nikdo by o ní, této konkrétní a mimochodem velmi chladné noci, nenapsal jedinou básničku plnou metafor, přenesených pojmenování ... nebo snad pocitově zabarvených nadsázek. Kdyby se mě kdokoliv zpětně zeptal, řekla bych, že to byl právě jeden z těch prostě obyčejných večerů. Těžko se to popisuje, ale.. přesto tam bylo něco. Ti, co z posledních srpnových okamžiků vytvoří něco magického, svobodného, obtížně popsatelného. Kamarádi.

Vzduch voněl po dešti, člověk se nadechl a cítil tu vlhkost, husina po celém těle. Auto se na silnici pohybovalo s ladností, klidně, no snad občas cuklo, co dodat, nedokonalost k měsíc starému řidičáku prostě patří. Pach cigaretového kouře, který se líně držel jejich existencí, dobře, žádné poetično, zkrátka oblečení, takový to klasický aroma kuřáka, který s kupováním krabiček začal kvůli pocitu rebelství proti něčemu, co ani neumí správně pojmenovat. Jako nekuřák těžko soudím, ale nakonec, jak to podat, retka snad jen naruší ty malé i nejmenší finanční jistoty.

Neony města svítí do tváře. Kluk za volantem se směje vtipu, co pronesla holka s tmavými vlasy na sedadle spolujezdce. Za denního světla by krásně vynikla její barva očí, modrá, čistá, přesně jak to slovo zní, žádná zelenomodrá, hnědomodrá... když mi dochází ta správná slova, co říct, panikařím, modrá, chytře modrá, kamarádská, už od školky nerozlučná. Rukou se ji on, kamarád, letmo dotkne stehna, tak aby celý dotyk vzala jako vtip, letmé pohlazení, i když já vím své, on ví své a ona snad také, ale mlčím, mám je ráda oba, proč zbytečně komplikovat kamarádství nejistotou a domněnkami, věcmi o kterých mluvit nechci já, ani oni, ani kamarádka na zadním sedadle se mnou, nepřipoutaná, prý proto, že řidič má její plnou podporu a důvěru - pokutu by zaplatila sama, zmíní se mezi řečí, směju se když to tvrdí, přeci jen vím, že v peněžence má tak dvě kila, zatímco pokuta stojí o pár chechtáčků víc, další smích a odmlka. Dodám, že bych ji jako kamarádku založila, další salva smíchu, další zatáčka co se smějeme, cítím úlevu. Na ten krásný kratičký zlomek času mám pocit, že jsem tam, kde mám být. Jsem tady.

Dnešek byl přeci jen zvláštní. Poslední letní den, poslední večer, střípky prázdninových zážitků víří v hlavě. Za to určitě může to čtvrtý pivo, říkám si, ráda se o zbytek obsahu kelímku podělím s ostatními, když cejtím jak mi pulzuje tepna, asi mám dost, řidič nepije, je zodpovědnej, já jsem za to ráda, jinak bych doma lhala, když jsem tvrdila, jak zodpovědný moji kamarádi jsou.

Hudba hraje hlasitějc a hlasitějc, já se směju, směju se jim, směju se naší konverzaci, směju se myšlenkám na osobu, která bývala mou a už není, tomu jak na něj nechci přivést řeč, na to že mě opustil. Spolujezdci se baví, zlatíčka to jsou, hudba stále víc a víc nahlas, další dva doušky z kelímku, smích, když se blondýna vedle nakonec připoutá, asi náznak odeznívajcího alkoholu v krvi a dospělosti, haha, že snad změnila názor na pokutu, říkám. Záblesk zubů ve tmě, když se usměje, to si radši koupim další víno, pokrčí ramena, ten se povedl, poplácání po ruce, ještě když řidič připomene, ať brzdíme s tim chlastem, je to auto jeho mámy...

Já mlčim a užívám si hudbu, jídlo položené uprostřed, i když přes pachuť piva skoro nic necítím, ani ty blbý brambůrky ne, páni jedeme tak rychle, nezvykle, to asi proto, že všichni toho jednoho u volantu hecujeme, je nám fajn, cejtim se volná, těšim se na nadcházejcí rok, další smích, už ani nevnímám, svět se točí a točí, smích, vítr mi nepřipadá tak studený, jsou tu oni, moji kamarádi, víno ředěné vodou a pivo a já, miluju život, roztáhnu křídla, rozepnu pás, otevřu okýnko pro trochu toho srpnového počasí venku, kámoška se směje, seš nalitá pako, opakuje, já se směju, modrý oči, taky je měl modrý, oni se smějou, já s nima, stáhnu okýnko ještě o něco, malinkato, nepatrně, přeci jen dost níž a křičím, nevím co, prostě jen tak, sobecky, ať někoho vzbudím, zlomek sekundy a pak zase do vlastního světa, to se mi líbí.

Připadám si jako ve filmu, takový ten co by natočili podle knihy Johna Greena a znělku složili Imagine Dragons, plný filozofických otázek a barev, furt nepřipoutaná se směju a směju, cejtim se svá i tehdy, když si všimnu srnky, ona kouká, já koukám, okamžik uvědomění, leknu se a pak letím, úplně, pás volně visí u sedačky, nepoužitý a mně, jenom mně a nikomu jinému víří hlavou tisíc a jedna myšlenka, tisíc a dvě otázky, výkřiky, světla, barvy a tříštění plechu, dokud není nic. Velké následujcí nic a noc, o které se nakonec bude psát.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sara Whitney Sara Whitney | Web | 3. září 2017 v 19:44 | Reagovat

Chce to trochu vybrousit (já mám co povídat, haha :D), ale mně se to fakt líbí. Je z toho cítit určitá atmosféra nostalgie vzpomínaní, samoty v obklopení lidí. Líbí se mi, jak povídka plyne jako proud řeky, skoro jako proud myšlenek, které se z někoho vyřinou, když se nekontroluje. :)
A možná je to trochu klišé, ale na druhou stranu, životy pubertálních lidí tak často vypadají. Můj sice ne, (navždy asociál :D), ale u spolužáků jsem podobné scény vídala běžně, takže je to spíš poměrně realistické ztvárnění života v těchto letech. :D Doufám, že si od tebe budu moci přečíst i něco dalšího. :)

2 Andey Andey | Web | 4. září 2017 v 21:08 | Reagovat

Tak to je síla. Hlavně ten konec. To jsem nečekala. Kamarádi nás dokážou odvést od špatných myšlenek, ale my jsme takoví méně alkoholický? - či jak to napsat.

3 Deny Deny | E-mail | Web | 5. září 2017 v 18:30 | Reagovat

[1]: To je potřeba vždycky :) Ale i tak jsem ráda že se líbilo, snažila jsem se aby z toho šla vycítit ta určitá nálada, jak jsem si to představovala :) :D A to jsi potom můj nejoblíbenější asociál, jsem nadšená že máš další aktivní blog! :D a celkově děkuju za zájem :)

[2]: Tak doufám že ti to přišlo alespoň trošku čitelný, nevím jestli se líbilo nebo ne, ale tak snad jsem ti tím koncem nezkazila večer ;) :D

4 Elis Elis | Web | 5. září 2017 v 20:51 | Reagovat

Krásně napsané, úplně jsem cítila tu vůni po dešti s vůbec celou atmosféru, měla by ses psaní věnovat, máš velké nadání...

5 Deny Deny | Web | 5. září 2017 v 22:00 | Reagovat

[4]: Strašně moc děkuju za chválu i přečtení! :)

6 Blue Unicorn Blue Unicorn | E-mail | Web | 29. října 2017 v 21:39 | Reagovat

Teplákovej den, no kéž by :( :D

Úžasný článek, přečetla jsem ho jedním dechem. Je neuvěřitelný, jak dokážeš zachytit pocity a myšlenky do slov :) Doufám, že budeš s blogem pokračovat

7 Deny Deny | E-mail | 30. října 2017 v 14:29 | Reagovat

[6]: .. chtělo by to jen tepláky a horkou čokoládu, přeju ti oboje :D

A jsem moc ráda, že se ti to líbilo, strašně mě to potěšilo :) Určitě se tu jednou za čas s nějakým článkem ozvu, i přes tu školu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama