Bylo to... bylo to něco.

18. června 2018 v 16:01 | Nenapravitelná |  Deník
Víte, já sice netuším, čemu věříte či nevěříte, jaké máte hodnoty a jakou mírou pověrčivosti disponujete - každopádně i tak, navzdory tomu všemu, vám mohu říct, jak to vidím já: buď jsem byla v minulém životě naprostá kráva a vybírám si teďka, docela opožděně, karmu za svoje minulé chování...


... A nebo jsem to prostě jenom já, pff, k čemu nějaký to štěstí, když si to prostě dokážu zařídit sama. O čem tady tedy vlastně mluvím? Povíme si příběh, jak jsem se *badum tss* pokusila o složení přijímacích zkoušek.



Ráno začalo docela slibně. Vstala jsem na čas, ještě po tmě, protože budík ukazoval krátce po čtvrtý hodině ráno, ale co bych pro svoji budoucnost neudělala, no znáte to. Vykutálela jsem se z postele, umyla vlasy, namalovala, nasoukala do přijatelnýho outfitu (kecám, byla jsem z něj nadšená, asi vám i dodatečně postnu fotku, ty proužkovaný kalhoty jsou momentálně můj lajf, i když se v nich občas cejtím jak sultán sulejmán... no to zase odbočuju!!) a byla ready jít. Táta se doslova obětoval, protože se uvolil dovízt mě na autobus, takže to všechno začínalo prostě slibně, když si odmyslíme, že jsem vlastně jela psát přijímačky s kocovinou, protože kámoška má narozeniny přeci jen jednou. Teda. Ty dvacátý.

No, sedím si to v MHDéčku, docela si to jedeme... a najednou. Kolona. Klasicky. Na Prahu. Chápu... ALE PROČ SE TY PALETY(? cokoliv) ROZHODLI SUNDÁVAT ZROVNA TEN DEN, V SEDM RÁNO, MI OPRAVDU NĚKDO VYSVĚTLETE :D To už kolem mě kroužila lehká panika, protože zkoušky byly od devíti a ve finále jsem nejvíc spoléhala na mapy.cz, který teda pro ty věčný aktualizace doslova nenávidim, ale aspoň jednou by mi k něčemu byly, abych našla tu školu. No uklidňuju se, jakože haha, tak co, budu mít míň času, ale to se stává, hlavně že to stíhám, vtipné, hehe, no přeci nebudeme tu stát hodinu! :)) CHYBA. LÁVKY. Stáli jsme tam už hodinu a půl a mně začalo být jasné, že jsem prostě v pěkném maléru. Pozn. v prdeli. Takže telefonuju na děkanát školy, teda jestli to tak můžu říct, snažím se být největší milius, když jde o vejšku, navzdory tomu, že mám slzy v očích, protože jsem to prostě já a tak nějak se ptám, co a jak dál. Pán na studijním oddělení mi se slovy "Slečno, já vám fandím, vy to prostě stihnete!" tak nějak doslova neodpověděl na otázku, co si mám počít, když test se píše tam a já sedím vedle paní, která absolvuje už třetí kolo křížovek v mobilu. Nakonec nás pan řidič vzal skoro přes pole, protože můj dojemný telefonát poslouchala půlka autobusu (bylo to drama, chápete.. a navíc tam nikdo po hodině už neměl co dělat, takže troška vzrušení hned vyvolala odezvu) a všichni najednou dostávali nápady kudy to objet, což bylo, dejme tomu, částečně přes nějakou trávu, takže v ten moment jsem si říkala že tam ještě všichni umřeme a jak moc blbý je ten svět opustit zrovna takhle, ale co si budem, ty lidi byli fakt zlatíčka.

A pak přišla sranda. Konečně jsem na Čerňáku vyběhla ven, skoro mě ty dveře ještě zmáčkly, nechtěla jsem čekat než se otevřou celý a ztrácet posvátný vteřiny, jelikož na 45minut cesty jsem měla tak 20minut. Zaběhla jsem teda celá udýchaná do metra, bez toho papírku, kterýmu se říká jízdenka. Řeknu vám, že to bylo poprvý. A děkuju. Děkuju, že za těch 20minut jízdy na černo, kdy jsem se z toho půlku času psychicky hroutila, že nejen že to nestihnu, ale ještě mě k tomu zkásnou. Ale! Měla jsem kliku, asi se jedna jízda nepočítá, nebo za to jednou půjdu do pekla. Vystoupím z metra, VENKU BOUŘKA A LIJE JAK PRASE. Mám deštník? Nemám. Takže běžím. Celá čvachtám, je 9:01 a prostě už bych tam měla být. Doběhnu na fakultu, můžu jít rovnou k učebně? Kdepak, musím ještě na záchod, takže hledám hledám a pospíchám, zasekl se mi zip u kalhot, nevadí, opravím. Knoflíček vevnitř už ale nezapnu, protože není čas ztrácet čas! Běžím a zase běžím po schodech do auly do posledního patra, furt nenápadně hrabu v tom boku kalhot ať si je dozapnu, když slyším svoje jméno, jsem na řadě, je 9:10... celá udýchaná říkám zde, vytahuju občanku, zakopávám o poslední schod a hodím takovou držku, až se těch 30lidí v chodbě ohlídne, napůl starostlivě, napůl škodolibě, jestli vůbec žiju. Jak jsem říkala. Krásný úvod. (Podle mě si všichni mysleli že mám minimálně zlomenou nohu, protože mi v ní tak ruplo, že to snad musela slyšet celá Praha... ALE! NIC co by mě položilo!)

No, takže tam jdu, úplně rudá, sednout na svoje místo s tím, že se musím soustředit na tu zkoušku. A naproti mně sedí chápek, nějaký to tetování sem tam, zazubí se a povídá... "Těžkej den, co?"

A co hůř, ty výsledky pořád nemám!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kory Kory | Web | 19. června 2018 v 22:08 | Reagovat

Ten název a začátek lánku mě skoro odradil svou nezajímavostí, ale nakonec se ukázalo jako dobře že jsem ho otevřela. Na to, že popisuje docela nudné události je dost čtivej. Takže dobrý.

2 Lux Lux | Web | 21. června 2018 v 23:53 | Reagovat

To znám :D JSem podobný klikař! Vůbec ti to nezávidím, ale popsalas to moc hezky :D Držím palce s výsledky! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama